Podpora rodiny a přátel

Výzva rodinám: Buďte přístavem, ne bouří

Chci apelovat na všechny, kteří mají doma někoho (ať už partnera nebo dítě), kdo se snaží o změnu. Prosím, pomozte jim. Oni nepotřebují vaše hloupé poznámky nebo testování jejich vůle podstrkováním čokolády. Potřebují vědět, že v tom nejsou sami. Věřte, že když jim nebudete házet klacky pod nohy, neublíží to ani vám – a jim to může zachránit zdraví i sebevědomí.

Změna totiž nezačíná v žaludku, ale v hlavě. A podpora nejbližších je tím nejlepším palivem, které můžete na téhle dlouhé cestě dostat.

Cesta od "nevstupujte po skupinkách" k novému já

​Zkusím se na celou tu transformaci podívat z trochu jiného úhlu – z pohledu mých vnitřních pocitů, obav a toho, jak jsem
v té době vnímal své okolí. Nečekejte žádné odborné poučky, je to čistě můj pohled na psychické rozpoložení během procesu, který mi změnil život.​

Moment, kdy to "cvaklo"

Všichni to známe. Ty dobře míněné rady, které vás spíše vytáčejí, než motivují. "Tati, měl bys se sebou něco dělat," ozývalo se z jedné strany. "Lásko, jsi tlustý, zkus trochu shodit," přicházelo z druhé. Jenže, ruku na srdce, tyhle vnější tlaky nikdy nefungovaly. Maximálně se mi povedlo "shodit" skříň při stěhování, ale kila se mě držela jako klíště. Vždycky to skončilo stejně – po pár dnech odříkání bylo všechno při starém.

Zlom přišel až jednoho rána po obzvlášť vydařené párty. Vstoupil jsem na váhu a místo čísla se na displeji snad jen sarkasticky objevilo: "Nevstupujte po skupinkách." V tu chvíli mi to došlo. Teď, nebo nikdy. Nedal jsem si nereálný cíl, ale první malý úkol: od pondělí si budu psát vše, co sním, a v neděli si ten svůj "seznam hříchů" poctivě vyhodnotím.

První střet s realitou

Už po pár dnech mi spadla čelist. Ta černá na bílém napsaná hrůza, co všechno dokážu za den zkonzumovat, byla šokující. Ještě jsem ani nezačal pořádně hubnout, ale ten pohled na papír mě fackoval tak silně, že už v pátek vypadal můj jídelníček jinak. Sladké tyčinky zmizely, "sladké tečky" po obědě jsem škrtl a místo Coly přistála na stole obyčejná voda.

Jenže po prvním týdnu euforie přišlo to nejtěžší období. Změna myšlení. Nastalo skutečné odříkání a s ním i boj s mým okolím.

Sabotáž pod maskou laskavosti

Člověk by čekal, že ho okolí podpoří, ale realita bývá často opačná. Moje změna jako by lidi kolem děsila. Začaly útoky v podobě "dobře míněných" poznámek:

• "Co zase blbneš?"

• "Jeden kousek dortu tě přece nezabije, nebuď labuť."

• "Stejně to nevydržíš, tak proč se tak trápíš?"

Místo aby mě to srazilo, paradoxně mě to nakoplo. Čím víc pochybovali, tím víc jsem chtěl dokázat, že tentokrát se mýlí. Měl jsem ale jedno obrovské štěstí – mou ženu. Stala se mým tichým spojencem. Přestala přede mnou provokovat se sladkým a z našich nákupních seznamů zmizely "večerní zobky" u televize. Právě tahle domácí fronta byla pro můj úspěch klíčová.

Poselství pro ostatní: Upouštějte páru

Při změně životního stylu nikdy nezapomínejte, že jste lidé, ne stroje. Je naprosto nezbytné občas upustit páru. Pořádně se pobavit, popít s přáteli, dát si jídlo, které milujete, i když není "fitness friendly".

​Klíčem k úspěchu není stoprocentní disciplína 365 dní v roce. Klíčem je schopnost si ten úlet užít bez výčitek a hned druhý den se s úsměvem vrátit ke svým novým návykům. Protože pokud vás nový životní styl nebude bavit, dříve nebo později
s ním seknete. A já už se k té "skupinkové váze" vrátit nechci.

Běh na dlouhou trať: Jak neztratit dech (a radost ze života)​

​Pokud si někdo myslí, že změna životního stylu je otázkou jednoho odhodlaného týdne nebo měsíce v přísném režimu, plete se. Z vlastní zkušenosti už vím, že je to proces na roky. Je to maraton, ve kterém nejde o to být nejrychlejší, ale naučit se v novém tempu dýchat tak přirozeně, až zapomenete, že jste, kdy běželi jinak.

​Estetika na talíři: Když se jídlo stane uměním

​Jak týdny plynuly, začal se můj vztah k jídlu nenápadně transformovat. Přestal jsem jídlo vnímat jako nepřítele, kterého musím krotit, nebo jako pouhé "palivo". Začal jsem si sám vymýšlet recepty a vařit. A tehdy přišel zásadní zlom: začal jsem jídlo na talíři zdobit.​

Najednou už to nebyla jen ta stará známá, nudná flákota masa s kopcem hranolek a kaluží tatarky, po které člověku bylo akorát těžko. Moje talíře se proměnily v barevné obrazy. Čerstvá zelenina, bylinky, různé textury… jídlo se na mě najednou "smálo". Zjistil jsem, že když si s přípravou dám tu práci a vizuálně mě to těší, mozek dostává signál uspokojení mnohem dříve. Člověk pak nejí jen žaludkem, ale všemi smysly, a ta radost z čistého, poctivého jídla je mnohem trvalejší než krátký "cukrový rauš" z tyčinky.​

Zkouška ohněm: Párty v plném proudu

​Jenže svět není černobílý a život se neodehrává jen v bezpečí mé kuchyně. Přišel den, kterého se každý "dietář" děsí: velká párty. Stál jsem před rozhodnutím. Budu tam sedět jako "ten nudný patron", co si v koutě kouše řapíkatý celer, zatímco ostatní se baví? Budu všem kazit náladu svým odříkáním a moralizováním?​

Moje odpověď byla jasné a rezolutní: NE. Rozhodl jsem se, že si tu párty užiji naplno. Gril jel na maximální obrátky, alkohol tekl proudem, smích nebral konce. Byl jsem tam, byl jsem přítomen a nic jsem si nevyčítal. Udělal jsem si zkrátka "dovolenou od režimu".​

Plán "Pondělí": Tajemství úspěšného návratu​

Mnoho lidí selže právě po takové akci. Řeknou si: "Teď už jsem to podělal, tak je to jedno," a v pondělí si dají pizzu, protože "začnou zase jindy". Já jsem na to šel jinak. Abych se nevrátil na starou cestu, udělal jsem si psychickou pojistku – plán dopředu.​

Už během té párty jsem věděl, že od pondělka na týden trochu "přitáhnu šrouby". Žádná drastická hladovka, jen jsem do jídelníčku vrátil více zeleniny, lehkých bílkovin a dbal na pitný režim. A světe div se – když jsem v sobotu ráno s malou dušičkou stoupl na váhu, displej ukázal další kilo dole. Tělo mi tu krátkou odbočku odpustilo, protože vědělo, že cesta dál vede správným směrem.

Moje rada: Sledujte jiné míry než jen váhu

Číslo na váze je fajn, ale mnohem důležitější jsou ty "neviditelné" výhry. To, že lépe spíte, že nejste odpoledne mrtví únavou a že se v obchodě nemusíte ptát, jestli mají tohle tričko v oddělení pro obry. Právě tyhle drobné radosti jsou tím tmelem, který vás u nového životního stylu udrží, i když váha zrovna týden stojí.

Nový motor a nákupní horečka naruby​

​Když už jsem měl pod kontrolou to, co do sebe dávám, a naučil jsem se pracovat s občasnými úlety, začalo se dít něco, co jsem nečekal. Moje tělo, do té doby zvyklé na režim "úsporného spánku zaživa", najednou nahodilo nový motor.

​Energie, kterou jsem neznal

​Dříve pro mě byly schody do druhého patra ekvivalentem výstupu na Mount Everest a po obědě jsem pravidelně upadal do "gastro-kómatu". Najednou se to změnilo. Místo, abych po práci padl na gauč, přistihl jsem se, že mám chuť jít ven. Ne z povinnosti, ale protože jsem měl přebytek energie.

​Začal jsem obyčejnou chůzí. Procházky, které měly mít dva kilometry, se nenápadně protáhly na pět. Zjistil jsem, že pohyb není trest za to, co jsem snědl, ale odměna za to, že se cítím lehčí. Ten pocit, kdy jdete do kopce a netepe vám v uších jako o závod, je k nezaplacení.

​Detektivní práce v šatníku

​Pak přišel moment, který byl snad lepší než jakékoli číslo na váze. Jednoho rána jsem si vzal své oblíbené džíny a zjistil jsem, že je zapnu bez toho, aniž bych musel provádět jogínské cviky se zatahováním břicha. Vlastně jsem je zapnul a ony mi začaly padat.

​Nastal čas na "velkou inventuru". Vyházel jsem ze skříně ty pověstné stany, do kterých bych se teď vešel i s malým batohem. Když jsem si v obchodě poprvé po letech koupil tričko velikosti L místo dřívějších XXXL, cítil jsem se jako vítěz olympiády. Najednou jsem se v zrcadle v kabince neviděl jako "ten tlustý táta", ale jako chlap, který má zase tvar.

​Změna, které si všimli i rýpalové

​Nejzajímavější ale byla reakce okolí. Ti, co mě dříve shazovali větami jako "stejně to nedáš", najednou utichli. Místo rýpání se začali ptát: "Hele, jak jsi to vlastně udělal?" nebo "Vypadáš fakt dobře, co jíš?". Ta proměna se stala hmatatelnou a já jsem si uvědomil, že už nebojuji proti nim, ale že inspiruji i ty největší skeptiky.

Moje rada: Najděte si "to svoje", najděte si radost v pohybu

Nenuťte se do běhání, pokud ho nesnášíte. Nechoďte do fitka, pokud se tam cítíte pod tlakem. Najděte si jakýkoliv pohyb, u kterého se usmíváte (nebo aspoň nezatínáte zuby odporem). Může to být tenis, ping-pong, sekání zahrady, procházky v přírodě nebo tanec v kuchyni. Jakýkoliv pohyb se počítá a každý kilometr v nohách vás vzdaluje od té staré váhy.

Pohyb jako spojenec: Od funění k lehkosti

​

Když už jsem měl jídlo pod kontrolou a váha ukazovala přátelštější čísla, došlo mi, že nechci být jen "menší verzí svého starého já". Chtěl jsem být pevnější, silnější a ve svém těle se konečně cítit jako doma, ne jako v těžkopádném podnájmu. Pohyb pro mě dříve byl sprosté slovo, dnes je to můj nejlepší parťák na cestě k udržení výsledků.

​Síla v jednoduchosti: Kouzlo chůze

​Nezačal jsem žádným drastickým tréninkem v přeplněném fitku. Mou první a nejvěrnější posilovnou se stala příroda. Chůze je neuvěřitelný lék – je to ten nejpřirozenější způsob, jak pálit kalorie a přitom si vyčistit hlavu. Zjistil jsem, že když se do toho pořádně opřu, není to jen přesun z bodu A do bodu B, ale skutečný restart celého systému. Každý kilometr navíc byl pro mě malým vítězstvím nad vlastní leností.

​Domácí "gym": Pilates a gymnastický míč

​Když jsem chtěl tělo začít skutečně formovat, objevil jsem kouzlo domácího cvičení. Žádné čekání na stroje nebo zvědavé pohledy ostatních. Jen já, podložka a odhodlání. Naprostým zlomem pro mě bylo Pilates. Tohle cvičení mě naučilo vnímat střed těla a zapojit svaly, o kterých jsem roky neměl ani tušení. Už se nehrbím, nebolí mě záda a cítím se tak nějak "vyšší" a pevnější.

​Mým oblíbeným pomocníkem se stal také gymnastický míč. Cvičení na něm vypadá na první pohled snadno, ale udržet balanc a u toho správně dýchat, to je panečku jiná káva! Je to skvělý způsob, jak zpevnit tělo hravou formou přímo v obýváku u oblíbeného seriálu.

​Psychická hygiena a "vysoký volnoběh"

​Nejvíc mě ale překvapilo, co pohyb udělal s mou psychikou. Ten pocit po cvičení, kdy jsou svaly příjemně protažené a hlavou kolují endorfiny, je návykovější než jakákoliv sladkost. Navíc jsem zjistil zásadní věc: díky cvičení má mé tělo vyšší "volnoběh". Spaluji efektivněji, i když zrovna odpočívám, a díky tomu si můžu s klidným svědomím dopřát i ty občasné párty, o kterých jsem psal dříve.